Červenec 2009

Since you've been gone it's not the same

11. července 2009 v 22:09 | greenei |  Only spout of my thoughts
Everything ends

Je těžký to sem psát. Není to moc důstojné. Nechci aby mě někdo litoval a nic nečekám...
Vy všichni jste četli moje články o nemoci mýho táty a doufali ste, psali povzbudivý komentáře a já byla aspoň jednou v životě optimista. I můj táta byl aspoň jednou optimista...
A oba sme to trochu podcenili, asi sme byli moc důvěřiví a nedokázali sme si připustit závažnost situace...Nechtěli sme se rozloučit a tak sme to nestihli.

Byl čtvrtek a já vstala jako každej den s tím, že jedem do Olomouce za tátou. Byla sem z toho vypruzená, ale v duchu sem věděla, že je to správně. V buse sem si poslouchala Murdedolls a říkala si jak ve 3 budu doma a půjdu za kvatkou...
Když sem vstoupila do jeho pokoje, bylo tam divně temno a táta špatně dýchal. Pak doktor řekl, že ho dneska vidíme naposled. Byl ještě trochu v pohodě, pak začalo působit morphium...Poslední co řekl bylo "Posaď se." Podlední co já řekla jemu bylo "Meruňky už dozrávají". Pak jen poslouchal co říká máma, do doby než upadl do něčeho nepopsatelnýho a přestal nás vnímat. Jen říkal něco nesrozumitelnýho...Nebudu to popisovat dál...Seděla sem tam a nemohla nic udělat a nechtěla sem aby to byl konec...
Pak to přišlo. Bylo to rychlý a kurva hrůzostrašný...Nepřipravil mě na to žádnej film, co sem kdy viděla ani všechny ty songy o smrti.
Byl to naprosto nejhorší okamžik mýho života.
Nestihla sem mu říct jak moc sem ho měla ráda. Jak moc sem ho obdivovala a jak moc sem mu fandila, aby se uzdravil. Nestihla sem mu říct, že mě mrzí, že mě už nenaučí řídit auto a že už nikdy nepojedem do Vídně. Že už mě nebude čekat až příjdu ze školy a že je můj největší vzor. Nestihla sem se omluvit, za to jak sem byla hloupá a malicherná. Nestihla sem mu slíbit, že budu dobrý člověk a že se budu řídit tím, co mi za celých 16 stačil říct a poradit mi.

Všechno mi ho připomíná. Každá věc, co sem mu dovezla ze školy v přírodě. Každá část domu. Všechny jeho věci... Je mi hrozně, když si vybavím, co všechno se stalo naposled... Je mi líto, že mě už neuslyší hrát na kytaru a neuvidí moje vysvědčení, který sem chtěla mít vždycky skvělý, jen kvůli němu...
Byla doba, kdy sem ho nesnášela. Ani nevíte jak se stydím...Ani nevíte jak ráda bych za ním jela na oddělení, kde lidi nemají vlasy a smrdí to tam dezinfekcí. Kdyby to jen šlo. A já myslela, že to zvládnu, připravovala sem se a víte co? Nezvládla sem nic...

Jsem naprosto zničená, ztracená, zoufalá, prázdná a neštastná. Už nemám pro koho žít, žiju naprázdno. Není chvilka, abych nemyslela na to co se stalo a na to co se už nestane... A na to jak sem sama.

Když byl naposled doma, styděla sem se za sebe. Můj táta byl šťastný, když se napil minerálky a neměl po ní teplotu...Jediný co chtěl, bylo být s náma doma. Pro mě slovo štěstí vždycky znamenalo něco velkýho a nemožnýho a při slovu "chtít" sem si vybavila 100 materiálních věcí, co bych chtěla... Řekl mi, že pohled na mě je pro něj svět...Vlastně celej život mi říkal, že mě má nejradši a jak vzpomíná na to jak sem byla malá a blonďatá...
Opustil mě můj nejbližší. Sme oba tak stejní, je to až strašidelný... Nejhorší věc pro nás vždycky byla samota a proto sem ve čtvrtek neodjela domů, to že sem tam zůstala, bylo poslední a jediný co sem mohla udělat. A když začínám mít trochu strach, z toho co to se mnou udělalo, sem ráda že sem zůstala.

A to je asi všechno. Moji zoufalost vystihnuje už to, že to píšu sem. Smějte se mi, víte co? Mě už je všechno jedno... Děsím se toho, že sem ztratila jedinýho člověka, ze kterýho sem měla respekt a lituju všeho hnusnýho, co sem mu kdy řekla...
Mám tátu pořád ráda i když už s ním nikdy nebudu moct probrat všechno, jako dřív. Dávno sem mu odpustila každou minutu kdy na mě křičel a kdy se se mnou nebavil. Všechno co mi kdy zakázal nebo mi vyčetl. Všechno to dělal pro mě... A patří mu největší dík, za to co teď sem. Navždy v mojí hlavě, tati....Ty vzpomínky mi nikdo nevezme.

A teď varuju všechny malý kretény, co nemaj na práci nic jinýho, než číst moje články a dělat si z nich prdel na sídlišti...Ještě nikdy sem nikoho nemlátila, nikomu sem nevrazila, ale pokud se ještě někdy v životě dovím, že si někdo z takovejch kreténů bere do huby mýho tátu a říká o něm něco sebemíň špatnýho nebo si z něj dělá srandu, přísahám už to nebudu přecházet jak dřív. Protože mě už je všechno jedno...