Našla jsem doma vlajku Skeleton Crew....

26. února 2012 v 14:29 | greenei |  My life
... a napadá mě, jeslti se nechcete sejít v Praze někdy.
 

Video z konference

26. května 2010 v 21:52 | greenei |  Slipknot
Nikdy jsem neviděla smutnější video spojený s nějakou kapelou. Od rána, co jsem se na něj podívala mám v sobě velkej smutek...




RIP Paul Gray

26. května 2010 v 21:49 | greenei |  Slipknot
All hope is gone

Když jsem přemýšlela o návratu na blog, ani ve snu by mě nenapadlo, že se vrátím s tak smutnou zprávou...

Každý máme něco, z čeho cítíme zvláštní pocit. Může to být osoba, věc, zážitek....nebo kapela. A já patřím k lidem, kteří když slyší jméno svojí oblíbené kapely, mají ten zvláštní pocit, který si nespojují s mnoha věcmi a nestydí se za to i když to moc lidí nechápe. Slovo Slipknot pro mě vždycky znamenalo naději, uzdravení, radost, vzrušení a přátelství. Když jsem stála v Ostravě a s otevřenou pusou sledovala 9 lidí, kteří jsou spolu už 10 let a pořád mezi sebou cítí lásku a přátelství, byla jsem šťastná. V nejhorších chvílích a naopak i v nejlepších tu pro mě vždycky byli, jejich hudba, slova pro mě byla oporou i povzbuzením.

Vždycky mě udivovalo jak spolu 9 lidí může trávit tolik času. Jak jsou spolu v dobrém i zlém. Tak to přece někdy ani nebývá v manželství... Když jsem poslouchala písničku Till We Die, často jsem měla slzy v očích. Ne ze smutku, ale z příjemného pocitu z jejich soudržnosti. Ale teď umřel...Možná umřeli?

Je pro mě neuvěřitelné, co se stalo, ale to určitě pro všechny fanoušky. Nedokážu si představit co bude dál jako všichni... A je docela sobecké přemýšlet o osobních zájmech jako třeba že už nebude další cd nebo další koncert... Jak musí být jeho příbuzným a lidem, co ho znali osobně... My fanoušci jsme ztratili hrdinu a kousek kapely, ale tihle lidé ztratili mnohem víc.

A je jasné, že Slipknot už nikdy nebudou co dřív, že pocit nás fanoušků vztahující se k nim už nebude stejný a můj pocit z Till We Die už nebude tak radostný. Důležité ale je, že Paul nikdy nebude zapomenut. Pro mě budou mít Slipknot vždycky 9 členů a on bude vždycky #2... A dovolím si říct že pro všechny.
...
 


If the world had one neck...

17. září 2009 v 13:11
...my hands would be the 'where' and I would choke all of you down

Since you've been gone it's not the same

11. července 2009 v 22:09 | greenei |  Only spout of my thoughts
Everything ends

Je těžký to sem psát. Není to moc důstojné. Nechci aby mě někdo litoval a nic nečekám...
Vy všichni jste četli moje články o nemoci mýho táty a doufali ste, psali povzbudivý komentáře a já byla aspoň jednou v životě optimista. I můj táta byl aspoň jednou optimista...
A oba sme to trochu podcenili, asi sme byli moc důvěřiví a nedokázali sme si připustit závažnost situace...Nechtěli sme se rozloučit a tak sme to nestihli.

Byl čtvrtek a já vstala jako každej den s tím, že jedem do Olomouce za tátou. Byla sem z toho vypruzená, ale v duchu sem věděla, že je to správně. V buse sem si poslouchala Murdedolls a říkala si jak ve 3 budu doma a půjdu za kvatkou...
Když sem vstoupila do jeho pokoje, bylo tam divně temno a táta špatně dýchal. Pak doktor řekl, že ho dneska vidíme naposled. Byl ještě trochu v pohodě, pak začalo působit morphium...Poslední co řekl bylo "Posaď se." Podlední co já řekla jemu bylo "Meruňky už dozrávají". Pak jen poslouchal co říká máma, do doby než upadl do něčeho nepopsatelnýho a přestal nás vnímat. Jen říkal něco nesrozumitelnýho...Nebudu to popisovat dál...Seděla sem tam a nemohla nic udělat a nechtěla sem aby to byl konec...
Pak to přišlo. Bylo to rychlý a kurva hrůzostrašný...Nepřipravil mě na to žádnej film, co sem kdy viděla ani všechny ty songy o smrti.
Byl to naprosto nejhorší okamžik mýho života.
Nestihla sem mu říct jak moc sem ho měla ráda. Jak moc sem ho obdivovala a jak moc sem mu fandila, aby se uzdravil. Nestihla sem mu říct, že mě mrzí, že mě už nenaučí řídit auto a že už nikdy nepojedem do Vídně. Že už mě nebude čekat až příjdu ze školy a že je můj největší vzor. Nestihla sem se omluvit, za to jak sem byla hloupá a malicherná. Nestihla sem mu slíbit, že budu dobrý člověk a že se budu řídit tím, co mi za celých 16 stačil říct a poradit mi.

Všechno mi ho připomíná. Každá věc, co sem mu dovezla ze školy v přírodě. Každá část domu. Všechny jeho věci... Je mi hrozně, když si vybavím, co všechno se stalo naposled... Je mi líto, že mě už neuslyší hrát na kytaru a neuvidí moje vysvědčení, který sem chtěla mít vždycky skvělý, jen kvůli němu...
Byla doba, kdy sem ho nesnášela. Ani nevíte jak se stydím...Ani nevíte jak ráda bych za ním jela na oddělení, kde lidi nemají vlasy a smrdí to tam dezinfekcí. Kdyby to jen šlo. A já myslela, že to zvládnu, připravovala sem se a víte co? Nezvládla sem nic...

Jsem naprosto zničená, ztracená, zoufalá, prázdná a neštastná. Už nemám pro koho žít, žiju naprázdno. Není chvilka, abych nemyslela na to co se stalo a na to co se už nestane... A na to jak sem sama.

Když byl naposled doma, styděla sem se za sebe. Můj táta byl šťastný, když se napil minerálky a neměl po ní teplotu...Jediný co chtěl, bylo být s náma doma. Pro mě slovo štěstí vždycky znamenalo něco velkýho a nemožnýho a při slovu "chtít" sem si vybavila 100 materiálních věcí, co bych chtěla... Řekl mi, že pohled na mě je pro něj svět...Vlastně celej život mi říkal, že mě má nejradši a jak vzpomíná na to jak sem byla malá a blonďatá...
Opustil mě můj nejbližší. Sme oba tak stejní, je to až strašidelný... Nejhorší věc pro nás vždycky byla samota a proto sem ve čtvrtek neodjela domů, to že sem tam zůstala, bylo poslední a jediný co sem mohla udělat. A když začínám mít trochu strach, z toho co to se mnou udělalo, sem ráda že sem zůstala.

A to je asi všechno. Moji zoufalost vystihnuje už to, že to píšu sem. Smějte se mi, víte co? Mě už je všechno jedno... Děsím se toho, že sem ztratila jedinýho člověka, ze kterýho sem měla respekt a lituju všeho hnusnýho, co sem mu kdy řekla...
Mám tátu pořád ráda i když už s ním nikdy nebudu moct probrat všechno, jako dřív. Dávno sem mu odpustila každou minutu kdy na mě křičel a kdy se se mnou nebavil. Všechno co mi kdy zakázal nebo mi vyčetl. Všechno to dělal pro mě... A patří mu největší dík, za to co teď sem. Navždy v mojí hlavě, tati....Ty vzpomínky mi nikdo nevezme.

A teď varuju všechny malý kretény, co nemaj na práci nic jinýho, než číst moje články a dělat si z nich prdel na sídlišti...Ještě nikdy sem nikoho nemlátila, nikomu sem nevrazila, ale pokud se ještě někdy v životě dovím, že si někdo z takovejch kreténů bere do huby mýho tátu a říká o něm něco sebemíň špatnýho nebo si z něj dělá srandu, přísahám už to nebudu přecházet jak dřív. Protože mě už je všechno jedno...